Kristína Royová (19. srpna 1860 Stará Turá – 27. prosince 1936 Stará Turá) byla slovenská evangelická myslitelka, náboženská spisovatelka, básnířka a zakladatelka charitativních ústavů ve Staré Turé. Její dílo bylo přeloženo do více než třiceti jazyků.
_________________________________
Blízko ještě není uvnitř aneb 'cíl už je na dohled, ještě ne na dosah.'*
Poblíž velkostatku hraběte B, kde byl můj strýc úředníkem, žil statkář, který měl jediného, velmi milovaného syna na studiích. Tento syn se po úspěšně zakončených zkouškách vracel domů na prázdniny. Šťastná matka se vydala synu naproti a radostně si ho vezla v novém kočáru. On sám držel otěže mladých, bujných koníků, kteří si odfrkovali a poskakovali s takovou svěžestí, jakoby sdíleli radost mladého hospodáře. Aj, byla to jízda s větrem o závod po dolnozemské širé rovině! Už z dálky byl vidět rodný dům vracejícího se miláčka. Těžká vrata otevřená dokořán a po obou stranách otec, babička, dědoušek, sestry, tetičky a veškerá domácí čeleď. Ve chvíli, kdy koníci doběhli a měli zastavit ve tmavém podnávratí, přiletěl odkudsi vítr a zaplesknul bránu před jejich hlavami. V tom okamžiku zapraskal v půlce zlomený oj, koně se vzepjali, poskočili zpět a ulomený oj udeřil vší silou mladíka do prsou. Když se podařilo koně uklidnit a zastavit, ležel syn v matčině náručí mrtev. Tak blízko domova, na jeho prahu a živý se domů nedostal. Blízko neznamená uvnitř.
Z Ameriky se vraceli dva kopaničáři. Byl prosinec. Z Moravy si krátili cestu pěšky přes Javořinu. Stmívalo se a oni bloudili: "Já už dál nemůžu, musím si sednout" říká starší. "Nikdo neví, kde jsme, počkejme radši na svítání." "Kdybychom tak usnuli, zmrzneme. Posaď se, pokud to potřebuješ, já se ještě porozhlédnu kolem, jestli to tu nepoznám." odpověděl mladší. Popošel pár kroků, nohy mu uklouzly a upadl do hlubokého čerstvě napadaného sněhu. O něco výš, mezi stromy, světlo. Vida, chalupa, potěšil se poutník. Několika rychlými kroky se i přes hluboký sníh dostal k chaloupce a hned zaklepe na okno. Jaké ale bylo jeho překvapení: ve dveřích žena a rodina jeho kamaráda. To se ví, jakmile přešel první úlek a jakmile byly zodpovězeny všechny radostné dotazy, ihned popadli lucerny a vydali se hledat svého hospodáře. Ležel na mírném pahorku a nad svou vlastní chaloupkou usínal ve sněhu. Kdyby jej neprobrali a nezavedli domů. zcela jistě by umrznul. Ach, nebyl daleko, naopak tak blízko rodného stavení a přece chybělo málo a nebyl by se do něj vrátil. U cíle neznamená v cíli.
Zemřel osamělý člověk. Neměl syna, dceru, vnuka ani vnučku a byl bohatý. Dědictví po něm se mělo rozdělit mezi vzdálené příbuzné. Každý, kdo se v určenou hodinu dostaví do městečka H. a listinami dokáže, že je se zemřelým spřízněn, dostane pěkný podíl. Pan N. nasednul do vlaku, zcela jistě to měl nejblíž, už za pár hodin může být v H. Jeho vlak dorazí o půl osmé, projednávání dědictví je stanoveno na devátou hodinu. Předchozího dne ale byla velká bouřka a železniční most vzdálený asi půl hodiny od H. porušila voda. Nelze přes něj přejet a tak musí jet vlak dlouhou oklikou. Místo o půl osmé dorazil o půl jedenácté. Jednání na úřadě skončilo už před hodinou, dědictví bylo rozděleno mezi přítomné účastníky a tak bylo pro pana N. dědictví navždy ztraceno. Byl tak blízko bohatství a přece zůstal do smrti chudákem. Blízko není v cíli.
A jak je to, milý čtenáři, s tebou? Máš jistotu, že už jsi v tom království Božím? Nebo jsi mu jen nablízku? Mohl by ti Král Ježíš Kristus říct "Nejsi daleko od království Božího"? Lidé na takovouto otázku obvykle odpoví: "Kdo to může vědět?" Řekněme například: bloudila bys nocí neznámou cestou, najednou cítíš, že ti půda pod nohama ustupuje, skloníš se k zemi, šmátráš - a s velikou hrůzou cítíš pod rukama prázdnotu. Křičíš ve smrtelné úzkosti, studený lepkavý pot ti rosí čelo. Najednou tě ozáří světlo! Až ono prosvětlilo propast a podemleté břehy, ono nasvítilo záhubu, do které se řítíš, ale také ruku, jež tě uchopila a přenesla na pevný břeh. Na ten okamžik nikdy nezapomeneš. Budeš vědět zcela jistě kdy, kde a kým jsi byla přenesena ze záhuby na břeh spásy. My, kterým to věčné světlo Slova Božího na tu propast, do níž jsme se řítili, posvítilo a které hřebem probodená pravice Ježíše Krista přenesla ze země smrti a tmy do království světla a věčného života, my na to nikdy nezapomeneme. Nezapomeneme, jak jsme nad tou propastí křičeli: "Bože, buď milostiv mně hříšnému!" My máme jistotu, že jsme spaseni, zachráněni.
Všichni pobožní a samospravedliví lidé jsou blízko království Božímu, ještě ale nejsou v něm. Všechny duše, které se snaží poctivě zákon Boží plnit, které hledají pomoc ve vlastním očišťování, ty jsou také blízko. Oni se ale snaží vlastními silami dosáhnout toho, co jim bylo vykoupeno za velikou mzdu krve a smrti Beránkově, a proto, navzdory všem snahám, ony ještě nejsou v království Božím, tak, jako ani ten zbožný Izraelita v něm nebyl.
V pracovně mého otce ležely na masivním stole dvě knihy. Jedna šedá, s nápisem" 'Matrika narozených' a druhá černá: 'Matrika zemřelých'. Věřte mi, v té černé se nikdy nemohlo objevit jméno člověka, který ještě žil. Stejně tak, a ještě o to víc, se v té šedivé nemohlo ocitnout jméno dítěte, které se ještě nenarodilo. Avšak jakmile se někdo v té šedé knize objevil, od té chvíle již patřil na tuto zemi. Od toho okamžiku do ní byl zrozen. A zrovna tak je tomu v království Kristově. Do něj se také musí člověk narodit, skrze vody evangelia Ducha Svatého. "Pokud se někdo znovu nenarodí, nemůže vidět království Boží." Přesně tak, jako nenarozený člověk nikdy nespatří naší Čsl. republiku a nestane se jejím občanem. Také v nebi existují matriky. Do jedné jsou značeni ti, kteří s Kristem zemřeli světu, tělu i ďáblu, o nichž platí: "S Kristem jsem ukřižován". V té druhé jsou jména těch, kteří se skrze Ducha Svatého pro Boha narodili a jejichž jména jsou napsány v knize života Beránkova. O těch, jež se skrze Ducha Svatého nenarodili, platí to strašlivé: "Ten, kdo není nalezen zapsaný v knize života, uvržen byl do jezera ohnivého." Naopak o těch znovuzrozených platí: "Kdo zvítězí, nevymaži jeho jména před tváří Otcovou ani před jeho anděli." Stojí za tu jistotu zjistit si, zda jsou tam naše jména skutečně zaznamenána. Ale zejména stojí za to dosáhnout toho, aby z té knihy nebyla vymazána. Krásně zní sloka oné písně:
Svatbu Král na nebi chystá,
pozvání dějí se již.
V nebi jsou určena místa,
volají jména se. - slyš!
V nemocnici ležel umírající voják. Najednou pobledlé rty silným hlasem zavolaly: "Zde jsem!", otevřel oči a jakoby napjatě poslouchal. "Co si přejete?" ptala se ho ošetřovatelka. "Na nebesích vyvolávali jména, také to moje, tak jsem se ohlásil", zašeptal blaženě a skonal. Hle, jeho jméno bylo v knize života: je tam i to tvé? Víš to jistě? Pokud nemáš jistotu, přestaň toto číst, padni na kolena a pros: "Ježíši Kriste, Beránku Boží, smiluj se nade mnou, dej mi ten nový život Boží a vepiš také mé jméno do knihy života!" Pokud nemáš jistotu, neváhej, nečekej, závisí na tom celá tvá věčnost.
Poblíž není vevnitř. Překročit hranici ze země otroctví do země svobody, k tomu stačí jediný krok. Pokud jej ale neučiníme, co je nám platné, že jsme na té hranici postávali? "Pane, Pane", volali, ano, že On je na našich ulicích učíval! Pokud jsme mu při tom ale nedovolili, aby nám daroval to nové zrození a pokud jsme Jej nepřijali vírou, ó, tak v tom Jeho království zcela jistě nebudeme.
***
* Parafráze verše z básně Jana Kunzeho Jeden srpnový den. Hičhaikum, Perplex 2009
nebo klasicky přes

Comments